Neuvěřitelný příběh někdejší sportovní celebrity a příležitostného herce O.J. Simpsona se pomalu dostává do zlomové fáze. Druhá část článku začíná.

Rozpolcený Wyatt Earp

Píše se rok 1959 a sedmiletý Mark Fuhrman musí čelit další ráně, která poslední zbytky obrazu o spokojeném dětství roztříští na kusy. Rodiče se rozvádějí. Je to ale až taková ztráta, jak se na první pohled může zdát? Otec Ralph byl řidič kamionu a námezdní tesař. Kromě toho ale také platil za vychloubačného žvanila, kterému zodpovědnost a empatie k rodině moc neříkala. Matka Billie si krátce po rozvodu našla nového chlapa, začala podstatně více pít a v podroušených stavech propadala vzteku, což na vlastní kůži pociťoval především malý Mark. Z chlapce začal vyrůstat nedůvěřivý, trochu paranoidní podivín, jenž si nedostatek sebevědomí a absenci silného rodičovského vzoru kompenzoval vypouštěním nahromaděné agrese. Zapadákov Eatonville ve státě Washington plný zalesněných kopců toho k vybití energie opravdu moc nenabízel. Ve městě se krom toho nacházelo jen minimum černošských rodin, což na bílé děti občas působilo poněkud exoticky. „Támhle jdou negři", utrousil jednou Markův mladší bratr Scott. Řekl to nahlas. Dost na to, aby dva černošští kluci nadzvedli obočí a přidali do kroku. Mark Fuhrman si to hanlivé slovíčko osvojí. Víceméně v jeho slovníku zdomácní.

Během dospívání se Mark Fuhrman dost rval a dostával se do pouličních potyček, ale za drsným zevnějškem byla ukryta citlivá duše umělce. Chtěl tvořit. Třeba malovat, otáčet hrnčířským kruhem nebo tesat sochy. Osud mu ale nebyl nakloněn. Roku 1970, ve věku osmnácti let, narukuje k námořní pěchotě a nechá Eatonville, svou matku a otčíma daleko za sebou. Řád a disciplína mu svědčí. Z kulometčíka přejde na pozici vojenského policisty a nakonec získá hodnost seržanta. Do civilu se vrátí v roce 1975, ale armáda jej nepřestává fascinovat. Vykupuje staré uniformy, sbírá znehodnocené zbraně, válečné medaile a zajímá se o faleristiku. O dva roky později se rozvede se svou první ženou Barbarou L. Koop a v Los Angeles nastoupí k policii. Jeho začátek je ukázkový. Policejní akademii vystuduje jako druhý nejlepší ve třídě a ve službě sbírá od svých nadřízených jednu pochvalu za druhou. Ano, občas bývá trochu arogantní, má poněkud nevyzrálé názory a ztrácí trpělivost s podezřelými, kteří nechtějí spolupracovat. Tyhle drobnosti však kompenzuje vynikající fyzickou kondicí, až obsedantní dochvilností a kreslířskými schopnostmi. Jeho portréty podezřelých osob mají punc uměleckých děl.

Koncem roku 1977 si bere za ženu Janet Sosbee a je dočasně přeložen do východní části Los Angeles. Tím začnou jeho problémy. Jako člen nové jednotky dostává za úkol důrazně zasahovat proti hispánským a černošským gangům. Podle Fuhrmana zněl rozkaz obtěžovat a tvrdě potírat každého, kdo vypadal byť trochu jako člen gangu. Se svými blond vlasy, devadesáti kilogramy a výškou okolo sto devadesáti centimetrů na sebe poutá pozornost. Uprostřed problémových čtvrtí doslova vyčnívá z davu. Fuhrman se opět dostává do potyček, ale tentokrát jde mnohdy o život. Jeho zakořeněný smysl pro fair play jej nutí používat rovnocenné obranné postupy. Proti baseballové pálce nasazuje obušek a na surovce se zaťatými pěstmi odpovídá pěstmi vlastními. Časté fyzické konfrontace a neustálý tlak nadřízených si na něm začínají vybírat daň. Mark Fuhrman je náladový, depresivní, málomluvný a někdy minou i celé dny, aniž by se usmál. Janet Sosbee má jeho nevyzpytatelných nálad dost a podá si žádost o rozvod. Deprese zesílí stisk.

Píše se rok 1981. Psychicky vysílený Fuhrman se policejní psycholožce Susan Saxe-Clifford svěřuje, že mu černí lidé obtěžují mysl a že v představách často přemýšlí o násilí, škrcení a bití podezřelých osob. Chce odejít do důchodu kvůli stresu z náročné služby. Hovoří o tom, jak si ve Vietnamu užíval svou práci „cvičeného zabijáka”, jak mu dělá dobře mlátit podezřelé a jak nenávidí negry. Zde se však částečně projevují geny po otci, tedy smysl pro zveličování věcí. Fuhrman chce opravdu odejít do důchodu, ale jeho historky zavánějí výrazným zkreslením. Osobní záznamy z námořní pěchoty dokazují, že byl přítomen na palubě USS New Orleans, obojživelné transportní lodi umístěné na moři. Blíže se k vietnamské pevnině nikdy nedostal. Umí sice používat smrtící bojové techniky, ale nikdy se nepotloukal džunglí a nevraždil příslušníky Vietkongu. V jeho příbězích se mísí pravda a potřeba vychloubat se, jakožto způsob kompenzace nízkého sebevědomí. Mark Fuhrman má především problém s vlastní identitou. Miluje umění, ale upsal se armádě a policii. Tváří se vždy velmi sebejistě, ale hluboko uvnitř jeho citlivá duše trpí.

Pěstoval v sobě Mark Fuhrman touhu po samoúčelném násilí a schvaloval rasismus? Pokud ano, nikdy takové aspekty nepromítal do služby. Dočasné pracovní volno s náhradou mzdy vzalo za své, jakmile došel psychiatr John Hochman k závěru, že Fuhrman své problémy záměrně zveličuje, snaží se cíleně vypadat špatně a duševní poruchu víceméně předstírá. Navíc se ukázalo, že sice umí být velmi tvrdý, ale drtivá většina jeho zásahů vůči podezřelým osobám se nesla v poklidném duchu. Někteří zatčení výtržníci mu dokonce skládali komplimenty za zdvořilé zacházení, jak vyplývá ze záznamů. Mark Fuhrman je nesmírně komplikovaným mužem plným paradoxů. Dokáže před kolegy hovořit o problémových negrech, ale nikdy tak neučiní tváří v tvář podezřelé osobě. Mívá manýry Drsného Harryho, ale v nitru touží býti malířem. Roku 1983 u vrchního soudu prohrává, přijde o nárok na důchod a vrátí se do aktivní služby. Prvotní pocity hořkosti nahrazuje znovunalezená disciplína a smysl pro povinnost. Mark Fuhrman jde opravdu do sebe a jeho šéfové si jej nemůžou vynachválit.

Roku 1985 dostává hlášení o podezření na domácí násilí. Udaná adresa Fuhrmana zavede na Rockingham Avenue, v předměstské čtvrti Brentwood. Z obsahu zaprotokolovaných hlášení si rychle zjistí, že tu už v minulosti zasahovalo několik jeho kolegů. Je noc. Na místě určení opustí Fuhrman policejní vůz a hned u příjezdové cesty si všímá vysokého černocha s divokým výrazem ve tváři, který baseballovou pálkou demoluje přední sklo luxusního mercedesu. Uvnitř sedí vyděšená a uplakaná blonďatá žena. Fuhrman musí agresora dvakrát vyzvat, aby přestal. Teprve napotřetí, kdy vytáhne obušek a přitvrdí na intonaci, se agresor jakoby navrátí z transu, omluví se a upustí pálku. Svědomitý příslušník LAPD manželský pár legitimuje a zeptá se roztřesené ženy, zdali chce událost nahlásit jako trestný čin. Odpověď je negativní. Fuhrman ovládá své emoce, ale stejně si neodpustí poznámku: „Je to váš život.”

V následujících letech se Fuhrman několikrát střetne se scenáristkou, spisovatelkou a producentkou Laurou Hart McKinny. Policista plní funkci odborného konzultanta. Vznikající scénář má být fiktivním příběhem o policistkách a tvrdých detektivech, a pokud někdy v budoucnu opravdu dojde k produkci filmu, dostane Fuhrman provizi deset tisíc dolarů. V uzavřené místnosti tedy jede zapnutý magneťák a Fuhrman plácá, co ho zrovna napadne. Jeho historky plné rasistických výrazů a šokujícího násilí jsou kombinací zážitků od lidí, s nimiž pracoval, vlastní fantazie a také nabubřelého chvástání egoistického muže. K ničemu, o čem se na páskách hovoří, patrně nikdy nedošlo, alespoň ne v tom nejhorším slova smyslu.

Roku 1989 je Mark Fuhrman za vynikající policejní práci povýšen na detektiva. Ve velmi brzkých ranních hodinách 13. června roku 1994, přijíždí již zkušený detektiv k domu na adrese Bundy Drive. Na místě je tou dobou zhruba patnáct dalších policistů. Dvě brutálně zavražděné oběti ležící v tratolišti vlastní krve. Muž a žena. Stejně jako ostatní, všimne si i Fuhrman osamocené levé kožené rukavice poblíž křoví, která se nachází jen kousek od jedné z obětí a je totálně nasáklá krví. Po rychlé identifikaci mrtvé ženy sedá Mark Fuhrman do vozu a s dalšími policisty vyráží na cestu. Žena se jmenuje Nicol Brown, bývalá manželka O.J. Simpsona. Detektiv ví přesně, kam má jet. V ulici Rockingham Avenue vzdálené asi čtyři kilometry od místa činu už totiž před lety zasahoval.

Bída s leskem

Je 1. srpna roku 1988 a ve „Městě andělů” už je opět cítit síra. V ulici Dalton Avenue dochází v rámci operace „Hammer” k brutální demonstraci policejní síly. Příslušníci LAPD a týmy zásahových jednotek SWAT provádějí razii v několika vybraných domech, aby odhalily domnělá drogová doupata. Soukromé prostory převážně afroamerických a hispánských rodin jsou proměněny v kůlničky na dříví. Policie uvnitř domků a bytů demoluje nábytek, obušky dělá díry do stěn, ničí hračky, rodinné fotografie, rozbíjí zrcadla, rozřezává pohovky, vyhazuje na podlahu obsah ledniček a bělidlem znehodnocuje oblečení v šatnících. Údajný zásah vůči nebezpečným gangům, kterým mělo vedení policie vyslat vzkaz vypovídající o tom, že v L.A. platí jasné zákony, spíše připomínal státem řízené rasové profilování. Mnoho lidí bylo slovně ponižováno, zadrženo a následně zbito, ale konkrétní obvinění z trestného činu se jako zázrakem každému vyhnulo. Výsledkem bylo pár gramů marihuany a kokainu. Rodinám, které zkrátka žily ve špatný čas na špatném místě, se za organizovaný vandalismus nikdo neomluvil.

Los Angeles se začínalo pomalu vařit ve vlastní šťávě, ale O.J. si na první léta druhé poloviny osmé dekády nemohl stěžovat. Objevil totiž opojné kouzlo zeleného sportu, oblíbené to kratochvíle nejedné celebrity. O.J. se opravdu ve velkém začal zajímat o golf. Aktivně začal hrát v roce 1987, kdy mu bylo necelých čtyřicet a brzy se stal čestným členem prestižního klubu Riviera. Slovo „čestným” je nutné zopakovat, jelikož Simpson byl na golf levý jako šavle, což je obecně známý fakt. Říká se, že golf dokáže odhalit skutečný charakter muže. Mnoho zainteresovaných lidí a zkušených hráčů, kteří měli možnost zahrát si se Simpsonem, potvrdilo, jak své nedostatky doháněl podváděním. Špičkou boty nenápadně posouval míčky do výhodnějších pozic, lhal o druhu použitého železa a po kapsách nosil vždy míček navíc, který se třeba záhadně objevil jen pár stop od jamky. Stejně jako neustálý přísun lichotek od něžného pohlaví potřeboval Simpson i potlesk, permanentní pocit z výhry a chlapácké poplácání po zádech. Opotřebovaný kloubní aparát mu už neumožňoval oslňovat dav běžeckými výkony, ale golf byl vítanou alternativou, i když chybějící talent doháněl podvody.

Poslední vtip

Bratři David Zucker, Jerry Zucker a kamarád Jim Abrahams roku 1980 oslní svět kinematografie originální komedií Připoutejte se, prosím! Mimořádně vtipné trio scénáristů a režisérů známé pod ustálenou zkratkou ZAZ chce na svůj úspěch nejen navázat, ale dotáhnout specifický humor k dokonalosti. Uskupení ZAZ plánovalo v dalším projektu použít podobný recept, tedy soustředit okolo komika Leslie Nielsena herce, kteří jsou pokud možno veřejně známí, ale nehrají běžně v komediích. Vtip spočíval v tom, že Nielsen na place mohl řádit jako potrhlé hovado, ale jeho přihrávači si museli zachovat vážnou tvář a reagovat tak, jakoby se představitel poručíka Franka Drebina choval úplně normálně. Na toto konto byla oslovena příležitostná herečka známá ze seriálu Dallas (1978) a rovněž bývalá manželka krále rokenrolu Priscilla Presley. Poručík Drebin získal filmovou manželku Jane Spencer Drebin.

Abrahams od známých slyšel, že někdejší sportovní hvězda O.J. Simpson platí za rozeného baviče, který na různých společenských akcích oslňuje vtipem a umí si dělat srandu i sám ze sebe. Neváhal a ihned mu nabídl roli policisty Nordberga, kamaráda a parťáka Franka Drebina. Postava, kterou nakonec Simpson tak přesvědčivě ztvárnil, vyniká tím, že se neustále dostává do krajně bolestivých, často až smrtelných situací, jaké by běžný smrtelník nemohl nikdy přežít. Nordberg má ale tuhý kořínek a pokaždé se jako zázrakem zmátoří. Zrodila se Bláznivá střela (1988). Originální mix grotesky, ujetých gagů, parodických vsuvek a promyšlených slovních hříček. Proč to nepřiznat? Simpson je ve své nejslavnější filmové úloze jednoduše výborný. Možná je to tím, že ani moc nehraje a působí tím pádem velmi přirozeným dojmem. Nikdy si do své sbírky nepřipsal výraznou hlavní roli. Dokonce ani „druhou” hlavní roli. Byl hercem vedlejších postav a Nordberg je s přehledem tou nejznámější a také nejoblíbenější. Svou úlohu si zopakoval v dalších dvou pokračováních a do svého zatčení už nic lepšího na plátně nepředvedl. Slunce začalo pomalu zapadat za obzor.

Mračna se stahují

Začátkem devadesátých let běží na amerických televizních obrazovkách populární sportovně zábavný pořad Sports Look, který uvádí oblíbený komentátor Roy Firestone. Hostem je O.J. Simpson a jedním z hlavních témat je neblahá událost ze silvestrovské noci roku 1989. Tehdy na veřejnost poprvé unikla informace vypovídající o tom, že v domácnosti Simpsonových to asi nebude žádná idylka. Nicol vznesla žalobu, kterou ani na nekonečné prosby kajícného manžela nestáhla. Nepěkná pravda vykoukla na světlo. Moderátor je vstřícný a podotýká, že spoustu věcí dokáží média zkreslit, díky čemuž pak někdo může vypadat jako zlý člověk, co mlátí vlastní ženu. O.J. samozřejmě souhlasí: „Nebyla to žádná velká hádka. Byly tři hodiny po půlnoci, skončil velký večírek, dost se toho vypilo a padlo několik velmi hlasitých slov. Další den jsme o tom mluvili a shodli se, že na tom máme oba svůj díl viny.” Simpson to sice elegantně zahrál do autu, ale za výhrůžky smrtí a zbití Nicol přesto vyfasoval sto dvacet hodin veřejně prospěšných prací a pokutu na dvě stě dolarů. Drtivou většinu si „odpracoval” na golfových hřištích.

Roku 1991 dochází ke dvěma incidentům. Patnáctiletá Latasha Harlins je zastřelena prodavačkou v obchodě se smíšeným zbožím kvůli banální hádce o džus. Řidič Rodney King je po krátké honičce zastaven příslušníky LAPD za rychlou jízdu a neuposlechnutí výzvy k zastavení. Ačkoliv u sebe nemá střelnou zbraň, policisté jej donutí vystoupit, míří na něj, chtějí ho zakleknout a spoutat na zemi. King se vzpouzí, za což ho policisté začnou tlouct obušky a zasypávat tvrdými kopanci. Náhodný svědek incident nahrává na videokameru a zveřejněný záznam způsobí zemětřesení. Jak Latasha Harlins, tak Rodney King jsou Afroameričané. Extrémně nízké tresty pro korejskou prodavačku Soon Ja Du a čtveřici nejagresivnějších policistů jsou rozbuškou pro nechvalně známé nepokoje v Los Angeles z roku 1992. Ve stejném roce podá žádost o rozvod Nicol Brown. Stane se tak 25. února 1992. Poslední kapkou má být Simpsonův románek s herečkou béčkových produkcí Julií Ellen Kitaen. O.J. se své „bílé trofeje” ale nechtěl jen tak vzdát.

Zírání do propasti

Nejdříve přišel kompromis. O.J. a Nicol Brown zkusí žít odděleně, ale budou se společně starat o děti. Nicol získává od realitní agentky a kamarádky Robin Greer dům s ročním pronájmem na Gretna Green, jen pár kilometrů od rodinného sídla na Rockingham Avenue. O.J. tuhle skutečnost přijímá s největší mírou sebezapření. Potřebuje Nicol ovládat, ale ta si naopak po dlouhé době konečně užívá volný prostor, čerstvý vzduch a začíná se věnovat fotografování, koníčku z mládí. Dokonce si během pobytu na horách najde novou známost. Restauratér Keith Zlomsowitch to s Nicol myslel od počátku vážně a to navzdory několika nepříjemným setkáním, kdy mu Simpson na veřejnosti zkřížil cestu a důrazně řekl, že Nicol je stále jeho žena. Čím více s ní trávil času, tím více detailů o dlouhých letech týrání se dozvídal. Fackování, kopání, zavírání do skříně, bití při sexu, vyhrožování smrtí. Simpson své ženě nařizoval, jak má vypadat, oblékat se, vystupovat na veřejnosti a kdykoliv mohl, sám jí podváděl s mladšími ženami. Tohle zvrácené „otroctví naruby” hrdého restauratéra opravdu děsilo.

Špehování na každém kroku, manipulace s lidmi, kteří pro Simpsona zamilovaný pár sledovali a zastrašování na veřejnosti. Nicol Brown nebyla ve skutečnosti nikdy volná. A přesto. Některé sebedestruktivní vztahy v sobě navzdory agresivitě a vzájemné nenávisti skrývají zvláštní druh magnetismu. Částečně kvůli dětem, částečně kvůli slibům, částečně kvůli něčemu, co lze jen stěží pojmenovat. Nicol se pokusila dát manželství dohromady a Keith Zlomsowitch to bral sportovně. Co mu také zbývalo? Téměř roční odloučení a opatrné sbližování ale rozhodně nebylo lékem na chorobnou žárlivost. Netrvalo dlouho a Simpson ztropil další divokou scénu. 25. října roku 1993 proběhl poslední telefonát na tísňovou linku 911, po kterém Nicol svého muže definitivně opustila. 875 South Bundy Drive je přesný název adresy, kde Nicol nalezla své poslední útočiště, které jí opět zajistila kamarádka Robin Greer. Byl to razantní krok. Úplné odstřihnutí. Jednou z posledních věcí, které Nicol udělala, bylo sepsání závěti. Tušila, že jí jde o život?

Na natáčení filmu Bláznivá střela 33 a 1/3: Poslední trapas (1994) je Simpson mimořádně podrážděný. Té proměny si všímají i herečtí kolegové a jeho osobní manažer Mike Gilbert. Charismatický Juice uměl vždy používat dokonalé mimikry, věděl jak ve vteřině nahodit usměvavou tvář a stát se tím milovaným O.J. Simpsonem, symbolem amerického snu. Ten pohodový stále se usmívající muž sršící šarmem byl ale minulostí. Alespoň na čas. Jen pár měsíců před osudnou nocí natáčí O.J. pilotní film Frogmen, což měla být ve finální formě akčně pojatá série určená pro televizní a rozhlasovou společnost NBS. Jednotlivé epizody se měly točit okolo týmu odvážných mužů z Navy SEALS, přičemž Simpson měl ztvárnit vůdce týmu jménem John Bullfrog Burke. V rámci příprav absolvuje Simpson několikatýdenní bojový výcvik s nožem. V přestávkách mezi natáčením si Juice udržuje překvapivě dobrou náladu. Na dochovaných záběrech je vidět, jak láskyplně hovoří o svých dětech a pochvaluje si roli. Projekt Frogmen, částečně založený na televizním seriálu A-Team (1983), nebude dokončen a pilotní epizoda se nikdy nedostane na televizní obrazovky.

Sedmý kruh pekla

Ke kritickým událostem popsaných v této kapitole došlo v časovém rozmezí 21:45 - 22:30. Různé zdroje ve virtuálním prostoru nabízejí mírně se lišící časy, já však budu vycházet z dostupných policejních údajů a informací z knihy Evidence Dismissed: The Inside Story of the Police Investigation of O.J. Simpson (1997), od investigativního novináře Dana E. Moldea a knihy Murder in Brentwood (1997) od bývalého detektiva Marka Fuhrmana.

12. června 1994. Dopoledne mezi osmou a desátou hodinou hraje O.J. golf se svými přáteli v oblíbeném klubu Riviera Country Club v Pacific Palisades. Je podrážděný a až překvapivě agresivní. Hraje velmi tvrdě, na každou poznámku odsekává, silné rány golfovou holí dokonce občas vytrhnou kus travnatého drnu. Během hry se kvůli nesrovnalostem u druhé jamky dostane do ostré slovní konfrontace s jedním z přátel. Nebýt zásahu ostatních, konflikt by pravděpodobně skončil fyzickou potyčkou.

Podvečer téhož dne. Devítiletá Sydney Brooke Simpson má taneční vystoupení v prostorách střední školy Paul Revere. Otec je přítomen, stejně tak matka Nicol a jedna z jejích sester. Se Simpsonem se nikdo z rodiny nebaví, je víceméně ignorován. Navenek sice rozdává úsměvy a podepisuje autogramy, ale později si stěžuje svému manažerovi na krátkou sukni, jakou na sobě Nicol měla. Okolo osmé hodiny se celá rodina Brownových sejde v restauraci Mezzaluna na večeři, aby společně oslavili úspěch Sydney. O.J. nebyl pozván. V restauraci je rovněž přítomen pětadvacetiletý Ron Goldman. Mladý číšník, který sní o otevření vlastní restaurace a zároveň kamarád Nicol, s níž se seznámil zhruba čtyři týdny nazpět. Kolem půl deváté večer Simpson telefonuje do domu Nicol, ale hovor nikdo nepřijme a nemůže se dovolat ani její sestře Tanye Brown, jelikož jsou všichni stále v restauraci. Brownovy podnik Mezzaluna opouštějí krátce před devátou a rozjedou se do svých domovů. Nicol se s dětmi ještě staví v oblíbeném podniku Ben & Jerry’s, který vyrábí vlastní zmrzliny a ovocné sorbety. Teprve pak společně vyrazí do domu na Bundy Drive.

Krátce po příchodu do domu bere Nicol zvonící telefon. Její matka se ptá na své brýle, které pravděpodobně zapomněla v restauraci. Chvilku před tři čtvrtě na deset volá Nicol do restaurace Mezzaluna. Manažer podniku potvrzuje nález brýlí a číšník Ron Goldman přislíbí, že brýle doručí, neboť mu za pět minut končí směna. Někdy mezi desátou a čtvrt na jedenáct vychází Nicol ven před dům čekat na Rona Goldmana. Děti už spí. Od vchodových dveří vedou dolů čtyři schody, které se napojují na dlážděný chodníček vinoucí se k brance. Na obou stranách chodníku bují okrasná zeleň, kolem panuje nepropustná tma. Těsně pod schody je Nicol napadena. Tupým předmětem (nejspíš rukojeť nože) dostává tvrdou ránu do pravé strany temene hlavy a padá k zemi. Útočník se sehne a zasadí jí čtyři bodnořezné rány do levé části krku. Tři rány jsou hluboké, jedna mělká. Zhruba v tomto okamžiku přichází k brance Ron Goldman. Není jisté zdali útočníka vidí při činu, jednoznačně si ale všimne na zemi ležící zakrvácené Nicol. Pejskař Robert Heidstra, který krátce po čtvrt na jedenáct venčil psa jen kousek od domu Nicol, si později vzpomene, že zaslechl někoho mladého třikrát zvolat „hej, hej, hej” a následně něco, co připomínalo krátkou hádku dvou mužských hlasů, z nichž ten jeden byl prý výrazně starší. Ze závěru vyšetřování každopádně vyplývá, že Goldman doběhl k ležícímu tělu a následně musel být s největší pravděpodobností napaden zezadu. Útočník mu drží ostří nože na krku, levou ruku má nataženou přes jeho hruď a dochází k oné krátké slovní výměně. Goldman je v několika krátkých okamžicích pětkrát bodnut do levé tváře a poté mu ostří nože dvakrát přejede po krku. Následkem divokého boje o holé přežití se mladý číšník dokáže vymanit z drtivého sevření. Vší silou se mu podaří uvolnit stisk levé ruky, přičemž útočníkovi strhne jednu černou zakrvácenou rukavici.

Ron couvá pozadu a naráží do kovového plotu. Ocitá se v rohové části pozemku. Nalevo má jedno pole plotu, napravo druhé a také kmen vysokého stromu. Před sebou vidí úpatí schodiště, odkud přichází útočník, aby dokončil práci. Koroner na jeho prstech a dlaních později nalezl velké množství hlubokých obranných poranění, když se holýma rukama snažil marně odrážet neúnavnou čepel nože. Goldman je zasypáván nekompromisními ranami po celém těle včetně nohou. Rukama si kryje hlavu, napůl v sedě se kroutí ze strany na stranu a inkasuje další a další fatální poranění. Jedno mimořádně silné bodnutí pronikne do levé části boku a přesekne břišní aortu. Po tomto zásahu se břišní dutina začne okamžitě plnit krví, vytékat ven z rány a vsakovat se do modrých džínů. Nakonec se opřen zády o plot, sveze bezmocně dolů. Vlivem masivního krvácení umírá Ron Goldman maximálně do jedné minuty.

Díky velkému množství krevních stop a následné pitvě je zřejmé, že se vrah vrátil k již mrtvému tělu Nicol, chytil ji za vlasy a podřízl jí hrdlo tak zuřivě, že jí téměř oddělil hlavu od krku. Následně přešel k mrtvému Goldmanovi, chytil ho za tričko, převrátil tělo na pravý bok a do odhaleného krku zasadil čtyři hluboké rány. Patologická potřeba „zabít” někoho nadvakrát je důkazem o neuvěřitelné míře vzteku a umanuté potřebě mít situaci dokonale pod kontrolou. Krvavé otisky bot se následně ukázaly býti nepřehlédnutelnou trasologickou stopou, jež zároveň svědčila o svižné chůzi směrem k zadní části domu, kde měl vrah zaparkované auto. Pět minut před jedenáctou narazil soused venku na ulici na malého psa plemene atika, který patřil Nicol Brown. Pes měl tlapky celé od krve a jeho štěkání sousedé z okolních domů poprvé zaslechli již ve čtvrt na jedenáct. Byl velmi nervózní, vystresovaný a neklidný. Nálezce si nakonec rozmyslel prvotní záměr nechat si psa přes noc a krátce před půlnocí se spolu s manželkou vydal k domu Nicol Brown. Na zvonění nikdo nereagoval, ale manželka si záhy všimla dvou ležících těl. Dějiště hrůzy bylo odhaleno. Děti stále spaly ve svých pokojích.

Vrah mezi námi

Horký červnový vzduch svírá L.A. i během hluboké noci. Rozpálené ulice pomalu chladnou a dopřávají si poslední oddech před brzkým příchodem slunečních doteků. Policejní uniforma se lepí na potem zbrocená záda Marka Fuhrmana, který sedí za volantem a ještě z nosu nedostal kovový lehce nasládlý odér smrti. Tolik krve snad na místě činu ještě neviděl. Avšak podstatně zajímavější byly kapky krve vedoucí od předního vchodu, kolem obvodové zdi, až za zadní část domu, kde musel mít vrah zaparkované auto. Určitě byl při té řezničině sám zraněn. Městská čtvrť Brentwood ještě spí, dokonce i honosné rodinné sídlo na Rockingham Avenue je utopené ve tmě a nic nenasvědčuje tomu, že by byl uvnitř někdo vzhůru. Policisté vylezou ze svých vozů a několikrát zazvoní na interkom vedle mohutné vstupní brány. Nic. Přítomný detektiv Tom Lange koukne na Fuhrmana takovým tím pohledem, který říká: „Ty už jsi tu jednou byl chlape, tak se snaž.”

Mark Fuhrman bez problémů zdolá dvoumetrový plot a vpustí kolegy dovnitř. Vedle hlavního domu se nachází několik bungalovů pro hosty a přátelé. Hlavní dům je sice prázdný, ale v jednom z bungalovů spí Kato Kaelin, rozhlasová hvězda a kamarád O.J. Simpsona. Překvapený Kaelin tvrdí, že kolem deváté večerní hodiny byl s O.J. na rychlé večeři u McDonalds a potom se samotný odebral sem, jelikož Simpsona ještě čekal noční let do Chicaga, kde měl následující den proběhnout přátelský golfový turnaj se zástupci Hertz Corporation. Policie obratem získá výpověď řidiče limuzíny, který měl klienta dopravit na letiště. Allan Park skutečně potvrdil, že na pana Simpsona čekal před domem. Let byl naplánován přesně na 23:45. Řidič však tvrdil, že na Rockingham Avenue byl se značným předstihem, a to již ve 22:25. Protože na zvonek nikdo nereagoval, sehnal si řidič od šéfa číslo na domácí telefon Simpsona. Bez úspěchu, nikomu se nedovolal. Park si venku dokouřil cigaretu a krátce před jedenáctou si ve tmě za hlavní bránou všiml mohutné temné postavy, která zmizela ve vchodových dveřích domu. Krátce poté se uvnitř sídla rozsvítila světla. To byla nesmírně zajímavá informace.

Kato Kaelin totiž tvrdil, že přesně ve 22:40 si ještě telefonoval s kamarádem, když v tom někdo nebo něco zhruba třikrát zabušilo do zadní stěny bungalovu. Řidič dále vypověděl, že pan Simpson se objevil až dlouho po jedenácté. To už byl venku i Kaelin, jelikož ho rány donutily opustit domek a zjistit, co se vlastně děje. Oba dva shodně potvrdili, že Simpson byl poněkud rozrušený. Měl na spěch a táhl několik zavazadel. S těmi většími si nechal pomoci, ale malé příruční zavazadlo si tiskl k hrudi se slovy: „Ne, ne. To si nechám u sebe.” Zavazadlo ani jeho tajemný obsah už nikdy nikdo neviděl. Simpson prý řekl, že zaspal a potřeboval nutně sprchu, ale podle řidiče z něj byl cítit pot maskovaný deodorantem, měl perfektně suché vlasy a velmi čerstvou řeznou ránu na ukazováčku levé ruky. Údajný důsledek pádu ve sprše.
Mark Fuhrman nechává kolegy se svědky a vyráží na průzkum pozemku. V zadní části u soukromého chodníčku stojí nakřivo zaparkované bílé SUV Ford Bronco, vůz Simpsona. Na dveřích řidiče Fuhrman objeví krevní stopy. Pár kapek se nachází i vedle vozu a zdá se, že stopa vede do uličky, kterou tvoří plot a zadní stěny bungalovů. Fuhrman dojde až k domku Kato Kaelina, kde ze stěny vyčnívá motor klimatizace. Není divu, že do něj někdo v té tmě vrazil. Jen kousek opodál ve křoví zachytí kužel policejní baterky vlhký, lesklý předmět tmavé barvy. Šlo o pravou rukavici potřísněnou krví. Jak se později ukáže, krvavé stopy na rukavici byly ve skutečnosti kombinací hned tří subjektů. Nicol Brown, Rona Goldmana a O.J. Simpsona. Ten, kdo měl rukavice na sobě, musel zákonitě i vraždit.

Policejní doprovod

Krev na místě činu, na autě i uvnitř jeho interiéru. Levá rukavice s rozříznutým místem pro ukazováček, odpovídající zranění na ruce. Pravá rukavice nalezena na Rockingham Avenue, přímo na pozemku Simpsona, který navíc nedokázal věrohodně vysvětlit, kde se nacházel 12. června mezi 21:45 - 23:00. Tři různé verze příběhu ohledně zranění na ukazováčku (sprcha, ostrý papír, zranění z golfu). Nález vlasu na těle Rona Goldmana, odpovídající DNA Simpsona. Nález černých ponožek v ložnici Simpsona s tmavými skvrnami, jež se ukázaly býti DNA Nicole Brown. Dlouhá historie domácího násilí, omezování svobody a opakované výhrůžky smrtí. Co může být jasnějšího? Dne 17. června 1994 se měl na svobodě stíhaný Simpson dobrovolně odevzdat do rukou spravedlnosti. Místo toho na stole zanechal tři dopisy na „rozloučenou”, z nichž ten určený veřejnosti přetékal sebelítostí a popíráním účasti na vraždách. Během několika dalších okamžiků začnou desítky milionů Američanů nehnutě zírat na televizní obrazovky.

Televizní stanice přerušily přímý přenos z finále NBA na úkor „dramatické” policejní honičky snímané zpravodajskou helikoptérou. V pronásledovaném bílém SUV Ford Bronco sedí někdejší miláček národa Juice. Vůz řídí jeho dobrý kamarád Al Cowlings, přičemž Simpson si na hlavu míří nabitou zbraní. Policejní vozy evokují spíše prezidentský doprovod. Během mimořádně pomalé honičky nikoho nenapadne vytlačit Bronco ze silnice. Skrze telefon uvnitř vozu je Simpson kontaktován detektivem Tomem Langem a později i svým bývalým fotbalovým trenérem. Oba se jej snaží utěšit a připomenout, kolik lidí ho má rádo. Hra na masírování ega pomalu zabírá. Cowlings během jízdy poslouchá rádio KNX-AM, kde další lidé z celých Spojených států prosí Simpsona, aby se vzdal. Bizarní honička končí přímo v prostorách rodinného panství na předměstí Brentwoodu, kde už na vůz čekají policisté a příslušníci SWAT. Simpson se chtěl údajně pouze rozloučit se svou matkou. Po několika hodinách opustí vůz a následně se nechává zatknout. Uvnitř vozu je však nalezeno deset tisíc v hotovosti, cestovní pas, falešný knír a plnovous.